Kterak bonitovali Armina Malabasku
V sobotu odpoledne páníček začal nosit do auta moje věci. Vodítko, miska, piškotky, dokonce moje deka, všechno mizelo v útrobách kufru. Šel jsem auto obhlídnout z blízka, a co jsem neviděl, teda spíše viděl; v autě byla rozložená klec. Začínal jsem tušit, že očuchávat trávu na cvičák se tentokrát asi nepojede. A taky že jo. Sotva jsem se pošesté ten den vyspal, páník mě popadl za obojek a jal se mě instalovat do klece. Náležitě jsem se u toho tvářil, leč bylo mi to houby platné.
Cesta trvala šíleně dlouho, klec byla malá, podlaha tvrdá, auto se pořád houpalo a drcalo a nemohl jsem usnout. A pak se to stalo, poblinkal jsem si klícku, což mě sice štvalo, ale na druhou stranu se mi povedlo ohodit i část kufru, což zase měli za to. Než jsme dojeli na nejbližší čůrací pauzu, strávil jsem asi 15 minut na prostoru ne víc jak 20 centimetrů čtverečních. Až moji lidi všechno uklidili, pokračovali jsme dále, prý až do Prahy. Cestu jim musel říkat jakýsi pán jménem Džipíes, kterého, nevím jak, narvali do krabičky a přilepili na čelní sklo.
Dorazili jsme před dům, který byl tak stokrát větší než ten můj. Měl moc oken, a co bylo divné, vůbec žádnou zahradu. Uvnitř byla dlouhatánská chodba a hodně dveří. Páníčci k jedněm zamířili a já se šoural za nimi, přece jen mi bylo ještě po cestě dost zle. Chtěl jsem se natáhnout na křeslový pelech a spát, jenže ti moji né. Prý že se potřebuju vyvenčit! Jako bych to nemohl vydržet až do rána, nebo odpoledne. Po procházce jsem dostal parodii na jídlo s příchutí zvěřiny a šel jsem do hajan. Teda do pravých hajan jsem šel až usnuli oni, jelikož spát na tom koženém křesle by mi asi nedovolili.
Ráno jsem se ještě ani pořádně neprobudil a už jsem zase trůnil v kleci. Asi jsem nasadil dostatečně utýraný obličej, protože jsme jeli jen chviličku. Od paničky jsem se dověděl, krom toho že se nemám chovat normálně, ale mám být hodný, že jsem konečně na onom cvičáku v Braníku. Všude bylo plno ridgebacků a kdybych uměl počítat, tak bych vám řekl, že jich bylo rovných 30, ale jelikož neumím, tak se to nedovíte.
Pak už to šlo ráz na ráz. Chvíli jsem s paničkou čekal v řadě u moc pěkné psí slečny a pozoroval ostatní kámoše. Řeknu vám, že všichni byli nějací velicí. Dokonce se mých lidí ostatní několikrát ptali, jestli jsem fena. Tak to mě teda dožralo a jal jsem se co nejvíc očichávat trávu a ostatní fenky, abych dokázal, že teda žádná fena nejsem, ba naopak jsem schopný plemeník J! Dále se konalo měření. Toho se ti moji báli nejvíce, tak proto mě asi panička pořád tak tahala za vodítko nahoru, až jsem začal měřit 64 cm. Pak si toho moc nepamatuju, jen že jsem čichal a čichal a najednou jsem stál u nějakého stolu, kde mě prohlížely 3 člověčí paní. Normálně mi šahaly úplně všude, ano i tam, kde se liším od fen. Trvalo to docela dlouho, než mě zkritizovaly, ale abych jim nekřivdil, byly docela milé. Nakonec jsem se proběhl jako na výstavě, na čemž jsem si dal záležet, ať udělám dobrý dojem a mám klid. Klid jsem sice neměl, protože mě začali stavět do různých pozic a fotit mě. Cítil jsem se jako model, ale jinak docela nuda. Schválně jsem se koukal na druhou stranu a házel si hlavou stín J. Nakonec mi ještě vyfotili záda a byl od nich pokoj.
A bylo po bonitaci.
Těšil jsem se, že se doma natáhnu a budu spát, ale ti moji opět né, a šlo se na pivo. Jedno. Po třetím pivu se konečně zvedli a šli jsme domu, teda do toho baráku bez zahrady. Chtěl jsem spát až do zítřka, ale asi o půl jedenácté jsem musel jít naproti paničkově mamce. A to vám musím říct. Nemám rád schody, ani ty doma ne. A v Praze jsem musel jet vlakem, který jezdí pod zemí, a lidi k němu po schodech nechodí, ale jezdí! Teda kdyby jenom lidi, ale jak jsem záhy zjistil, můžou po nich jezdit i ridgebackové! Bránil jsem se jako lev, ale ti moji byli v přesile a sprostě mě na ty schody žduchli. Poprvé to bylo nejhorší, ale už po desáté už jsem jezdil docela sám.
Domu jsme dorazili až za dobrou hodinu, to už jsem byl utahaný jako štěně. Těšil jsem se, jak se pořádně vyspím. Zase jsem musel čekat až usnou jako první a hup na gauč. Ale podcenil jsem paničku, a ta mě zas donutila spát na zemi, kde jsem měl jenom dvě deky!
Ráno mě probudili v dost neridgebackovskou hodinu a začali balit věci. Jako vtip to nebylo špatné, ale oni to mysleli vážně! Fakt chtěli, abych v sedm hodin ráno šel do té odporné klece a nechal sebou 5 hodin házet na tvrdé podlaze. Naštěstí se mi tentokrát podařilo usnout a probudil jsem se jen na čůracích pauzách a pak až v mojem domečku!!
Komentáře
Přehled komentářů
Brácho, zdravím
moc gratuluji k bonitaci - jen tak brouzdám po internetu a narazil jsem na tyto stránky.
Až budeš mít chvilku koukni na moje stránky, jsme si hodně podobni i postavou já jsem také menšího vzrůstu a mám také zrovna 33 kilo. Jo a popruhy máme také stejné :o)
http://www.andymalabaska.com/
Čau brácho
(Andy Malabaska, 23. 10. 2007 22:35)